INSECT ARK - Raw Blood Singing
Dana Schechter (SWANS) a Tim Wyskida (KHANATE) stvořili pod hlavičkou INSECT ARK další neortodoxní dílo ponořené v drone, sludge a noise rocku. Sugestivní dílo, ale je těžké se v té bažině neutopit.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Dílo Francisca Goyi by mělo být známo minimálně posluchačům temnějších odnoží metalové hudby. Malby tohoto kontroverzního španělského umělce zdobí nejeden dobový relikt od monstrózních stropů kaplí až po obaly desek metalových kapel osmé dekády minulého století. Ať již mnohými obdivován, nebo zatracován, zapsal se Goya nesmazatelně do světových dějin v mnoha směrech. Jeho dílo i život pokrylo mnoho pláten s vyjímkou jediného dosud nedotčeného – toho stříbrného.
„Goyovy přízraky“ možná nejsou jediným filmovým zpracováním mistrova života, ale ruku na srdce – která z adaptací by mohla být zásadnější než ta, za níž stojí muž s velkým M. Miloš Forman – česká legenda světové kinematografie. Režisér, který měl tu čest formovat ve svých dílech herecké osobnosti, jakými byli a jsou Jack Nicholson nebo Josef Šebánek. Je hříčkou osudu, že Goya přichází na plátna kin v době, kdy Formanův kolega Jiří Menzel oživuje hrabalovskou legendu o anglickém králi. Nechci se pouštět do spekulací, jelikož jsem druhý jmenovaný film neviděl. Ale mám už jistou představu o tom, které z děl má větší šanci pohlédnout na svět ze zlatého piedestalu filmových dějin.
A to i přes to, že Goya vůbec nesplňuje očekávání, které jsem do něj původně vkládal. Řeč je samozřejmě o temných můrách Goyovy mysli. O depresích a pekelných duševních utrpeních zmítajících vetchým starcem, uvězněným o samotě v naprostém tichu mezi svými vnitřními démony. O třesoucích se prstech, zhmotňujících chorobné představy šílenstvím zmítané lidské mysli. Ne. Ničeho takového se ve Formanových přízracích nedočkáte. Goya zde není zlomená lidská existence na pokraji zhroucení. Goya je silný sympatický muž se smyslem pro právo a spravedlnost. Je obětavý, lidský a je malíř. Právě v tomto formálním detailu se režisér uzkostlivě drží předlohy, ačkoli by vlastně ani nemusel. Forman se neptá, kdo byl Goya nebo kdo byli jeho přátelé. Neptá se, co dělal. Ptá se, proč to dělal.
Hlavním hrdinou „Goyových přízraků“ není Goya ani přelétavý mnich Lorenzo. Skutečným hrdinou filmu je doba, ve které žili. Doba španělské inkvizice, která se ve svém úpadku a smrtelné křeči znovu začíná uchylovat k dávno opuštěným procedurám. Doba nerozlišující mezi vinou a nevinou. Doba spějící ke své vlastní záhubě, kterou má ztělesnit „pokroková“ francouzská revoluce s Napoleonem v čele. Doba, kam Forman zasadil tři zdánlivě bezmocné figurky smýkané osudy z jedné strany barikády na druhou. Postavy zapadlé do bahna celoživotního utrpení, lynčované po desetiletí jen pro... Pro co vlastně? Pro nic. Pro lidskou hloupost a nepochopení. Monumentální katedrály s knežími v hábitech na straně jedné, bordely a blázince na straně druhé. Tím vším prochází divák provázen Lorenzem a zpočátku krásnou Ines. V patách jim jak šedá eminence kráčí Goya s uhlem v ruce a maluje. Nikdo nehraje prim. Nikdo nevyčnívá. Každý z nich si užije své bolesti a strasti do syta. Bolesti a strasti doby, kterou Goya s nemilosrdnou přesností zhotňuje ve svých náčrtech.
Goyovy přízraky nejsou ventilovány skrze nepojmenovatelné noční můry. Jsou to reálné, hmatatelné strasti živoucích lidí, které Forman podrobuje krutým životním zkouškám. Je zajímavé, jak elegantně si tvůrci filmu poradili s relativně drsnými scénami z bojů a mučení inkvizicí. Utrpení Lorenza a Ines (nikoli Goyi, který filmem proplouvá takřka fyzicky nedotknut, duševně však mocně pohnut) nepostrádá bezprostřednost, ale je zcela oproštěno od současné moderní gibsonovské vulgárnosti. Celý film je vyveden mimořádně s citem, byť se v podstatě jedná „pouze“ o příběh několika lidí zasazený do sugestivně vykresleného kontextu. Což je oproti temným vizím šíleného génia, který stál Formanovi modelem, přece jen cesta, kterou by možná každý nečekal. Alespoň já tedy ne. Otázka je jak tohle všechno obstojí ve srovnání s Amadeem?
Goyův příběh pod Formanovou taktovkou není sám o sobě umělecký monolit. Je to prostý příběh prostých lidí, z něhož precizní ruka režiséra udělala nadprůměrný historický snímek, jenž je pro diváka zároveň pobavením i historickým poučením.
8,5 / 10
Vydáno: 2007
Vydavatel: Warner Bros.
Stopáž: 114 min.
GOYA´S GHOSTS
[Španělsko, 2006]
Režie: Miloš Forman
Scénář: Miloš Forman, Jean-Claude Carrière
Kamera: Javier Aguirresarobe
Hudba: Varhan Orchestrovič Bauer
Hrají: Javier Bardem, Natalie Portman , Stellan Skarsgård, Randy Quaid, Craig Stevenson, Mabel Rivera, Unax Ugalde, Michael Lonsdale a další.
Premiéra ČR / SR: 1.2.2007 / 10.5.2007
-bez slovního hodnocení-
Dana Schechter (SWANS) a Tim Wyskida (KHANATE) stvořili pod hlavičkou INSECT ARK další neortodoxní dílo ponořené v drone, sludge a noise rocku. Sugestivní dílo, ale je těžké se v té bažině neutopit.
Odporně chutná lahůdka ukuchtěná z nekompromisně kvalitních surovin. Je to "jen" svérázný old school death metal anebo moderní verze extrémních forem metalové muziky? Možná oboje,ale rozhodně unikátní záležitost pro hledače v okrajových hudebních sférách.
Velkolepé, mnohovrstevnaté a produkčně velkorysé dílo. Jiné ani po minulém albu být nemohlo. Pro někoho možná i trochu za hranou kýče, ale když Jón Aldará se velmi dobře poslouchá, ať působí kde chce. Není to na první poslech, ale i po něm už spokojenost.
Deska, která po skvělém singlu ("Break My Lying Tongue") nakonec nedokázala tuto laťku udržet po celou hrací dobu. Silnější skladby se míchají s těmi "vatoidními" a jako celek nahrávka uplyne a příliš emocí nevzbudí. Model VOLA se asi opravdu vyčerpává.
Zásadní kapela mého dospívání a také kapela, kterou jsem 20 let ignoroval přišla s deskou odkazující k tomu nejlepšímu z její historie. Zároveň ovšem ani neevokuje pocit opakování se. "Disintegration" je jen jeden, ale tohle rozjímání mě prostě baví.
16 minut šťavnatého technického thrashingu a dva covery od kapely, která má řemeslo v paži. Je v tom ta patřičná lehkost, drive i finesa, které člověk od téhle žánrové generace automaticky čeká. Jako drobný příkrm v čase thrashového hladu obstojně zasytí!
Trochu rozpačitý počin po čtyřech letech od minulého alba "The Fallen Crimson". Nedotažené, možná zbytečně stručné album stojí na pouhých náznacích síly, kterou skupina v minulosti disponovala. Ale hezké momenty s typickým rukopisem se najdou, to zase jo.