THE CURE - Songs Of A Lost World
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Dílo Francisca Goyi by mělo být známo minimálně posluchačům temnějších odnoží metalové hudby. Malby tohoto kontroverzního španělského umělce zdobí nejeden dobový relikt od monstrózních stropů kaplí až po obaly desek metalových kapel osmé dekády minulého století. Ať již mnohými obdivován, nebo zatracován, zapsal se Goya nesmazatelně do světových dějin v mnoha směrech. Jeho dílo i život pokrylo mnoho pláten s vyjímkou jediného dosud nedotčeného – toho stříbrného.
„Goyovy přízraky“ možná nejsou jediným filmovým zpracováním mistrova života, ale ruku na srdce – která z adaptací by mohla být zásadnější než ta, za níž stojí muž s velkým M. Miloš Forman – česká legenda světové kinematografie. Režisér, který měl tu čest formovat ve svých dílech herecké osobnosti, jakými byli a jsou Jack Nicholson nebo Josef Šebánek. Je hříčkou osudu, že Goya přichází na plátna kin v době, kdy Formanův kolega Jiří Menzel oživuje hrabalovskou legendu o anglickém králi. Nechci se pouštět do spekulací, jelikož jsem druhý jmenovaný film neviděl. Ale mám už jistou představu o tom, které z děl má větší šanci pohlédnout na svět ze zlatého piedestalu filmových dějin.
A to i přes to, že Goya vůbec nesplňuje očekávání, které jsem do něj původně vkládal. Řeč je samozřejmě o temných můrách Goyovy mysli. O depresích a pekelných duševních utrpeních zmítajících vetchým starcem, uvězněným o samotě v naprostém tichu mezi svými vnitřními démony. O třesoucích se prstech, zhmotňujících chorobné představy šílenstvím zmítané lidské mysli. Ne. Ničeho takového se ve Formanových přízracích nedočkáte. Goya zde není zlomená lidská existence na pokraji zhroucení. Goya je silný sympatický muž se smyslem pro právo a spravedlnost. Je obětavý, lidský a je malíř. Právě v tomto formálním detailu se režisér uzkostlivě drží předlohy, ačkoli by vlastně ani nemusel. Forman se neptá, kdo byl Goya nebo kdo byli jeho přátelé. Neptá se, co dělal. Ptá se, proč to dělal.
Hlavním hrdinou „Goyových přízraků“ není Goya ani přelétavý mnich Lorenzo. Skutečným hrdinou filmu je doba, ve které žili. Doba španělské inkvizice, která se ve svém úpadku a smrtelné křeči znovu začíná uchylovat k dávno opuštěným procedurám. Doba nerozlišující mezi vinou a nevinou. Doba spějící ke své vlastní záhubě, kterou má ztělesnit „pokroková“ francouzská revoluce s Napoleonem v čele. Doba, kam Forman zasadil tři zdánlivě bezmocné figurky smýkané osudy z jedné strany barikády na druhou. Postavy zapadlé do bahna celoživotního utrpení, lynčované po desetiletí jen pro... Pro co vlastně? Pro nic. Pro lidskou hloupost a nepochopení. Monumentální katedrály s knežími v hábitech na straně jedné, bordely a blázince na straně druhé. Tím vším prochází divák provázen Lorenzem a zpočátku krásnou Ines. V patách jim jak šedá eminence kráčí Goya s uhlem v ruce a maluje. Nikdo nehraje prim. Nikdo nevyčnívá. Každý z nich si užije své bolesti a strasti do syta. Bolesti a strasti doby, kterou Goya s nemilosrdnou přesností zhotňuje ve svých náčrtech.
Goyovy přízraky nejsou ventilovány skrze nepojmenovatelné noční můry. Jsou to reálné, hmatatelné strasti živoucích lidí, které Forman podrobuje krutým životním zkouškám. Je zajímavé, jak elegantně si tvůrci filmu poradili s relativně drsnými scénami z bojů a mučení inkvizicí. Utrpení Lorenza a Ines (nikoli Goyi, který filmem proplouvá takřka fyzicky nedotknut, duševně však mocně pohnut) nepostrádá bezprostřednost, ale je zcela oproštěno od současné moderní gibsonovské vulgárnosti. Celý film je vyveden mimořádně s citem, byť se v podstatě jedná „pouze“ o příběh několika lidí zasazený do sugestivně vykresleného kontextu. Což je oproti temným vizím šíleného génia, který stál Formanovi modelem, přece jen cesta, kterou by možná každý nečekal. Alespoň já tedy ne. Otázka je jak tohle všechno obstojí ve srovnání s Amadeem?
Goyův příběh pod Formanovou taktovkou není sám o sobě umělecký monolit. Je to prostý příběh prostých lidí, z něhož precizní ruka režiséra udělala nadprůměrný historický snímek, jenž je pro diváka zároveň pobavením i historickým poučením.
8,5 / 10
Vydáno: 2007
Vydavatel: Warner Bros.
Stopáž: 114 min.
GOYA´S GHOSTS
[Španělsko, 2006]
Režie: Miloš Forman
Scénář: Miloš Forman, Jean-Claude Carrière
Kamera: Javier Aguirresarobe
Hudba: Varhan Orchestrovič Bauer
Hrají: Javier Bardem, Natalie Portman , Stellan Skarsgård, Randy Quaid, Craig Stevenson, Mabel Rivera, Unax Ugalde, Michael Lonsdale a další.
Premiéra ČR / SR: 1.2.2007 / 10.5.2007
Mohli sice ist viacej do hlbky Goyovej osobnosti ,ale v pohode.
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Bilanční a v rámci možností i moderní album zároveň. Typičtí BODY COUNT místy výrazně oživení působením hostů. Album sotva překvapí něčím neotřelým, ale dá se mu odolávat jen do prvního výkřiku "madafaká". Pak už je to zase všechno zpátky v 90's.
Faust a spol. tentokrát více přitlačili na pilu a natočili o poznání méně přátelskou desku. Více black metalu a méně zjemňujících prvků. I tak je materiál pěkně diversifikovaný, jen je méně přístupný a chybí mu ona zpěvnost, vzletnost a naléhavost.
Čistý death/doom. Špinavý, jeskynním marastem až po krk nasáklý. Ale také spíše jednoduchý, držící se jako klíště žánrových standardů bez nejmenší ochoty alespoň základně experimentovat. Co mu však nechybí, je tolik potřebná neotesanost a hrubozrnnost.
Nejvíce přístupná deska GAEREA. Portugalci sice stále preferují rychlá tempa, ale materiál zároveň různě zahlazují, kudrnatí a zjemňují. A vesele do něj integrují jeden post-metalový prvek za druhým. Black metal pro masy, nicméně velmi pěkně složený.
(Raw) blackmetalový projekt z pokojíčku se vším všudy. Tentokrát za materiálem stojí osoba pohlaví něžného. Slyším za tím trochu SATANIC WARMASTER, SARGEIST, ORDER OF NOSFERAT a nebo také WINTER LANTERN. Jednoduchá, leč dobře poslouchatelná deska.
Debutové album hardcore kapely, která je složena ze členů ve svém žánru vyhlášených švédských skupin OUTLAST a VICTIMS. Dvacet minut nekompromisního nátěru brousícího až do oblasti crustu.